Od minulé neděle od rána mě žádaly různé noviny, časopisy rádia a televize, ale i fan kluby jak ve Finsku tak po celém světě, abych vyjádřila svůj názor. Je toho tolik, že nejsem schopná odpovědět všem individuálně. Z toho důvodu jsem se rozhodla sepsat pár slov do tohoto textu a dát tak vědět fanouškům, rodině, přátelům a veřejnosti, jak se cítím po nedávných událostech.

Právě jsem v Argentině. Doufám, že to dokážete pochopit, po takové šokující životní změně srovnatelné s rozvodem jsem nedokázala zůstat doma ve Finsku. Můj manžel objednal svůj lístek do Argentiny měsíc předem a já se rozhodla jet s ním na poslední chvíli.

Samozřejmě fakt, že jsem v Argentině a dlouhá pauza nemohou být omluvou mého mlčení kolem této situace.

Minulý pátek, 21. října byl den na který celá kapela dlouho čekala.

Prakticky začal brzy ráno. Bylo mi zle a byla jsem nervózní, kvůli tomu jsem nebyla schopná zpívat na zkoušce.

Takže nervózní, protože koncertní program se prodlužoval víc než klasicý koncert Nightwish. Navíc jsme měli mít speciálního hosta, který s námi měl účinkovat, víc mých výměn šatů než obvykle a na začátek velké obrazovky a ještě větší produkce na jevišti.

Nezapomínejme, že koncert měl být nahráván a filmován.

Naše pětice měla konečně hrát v Hartwall Aréně.

Přestože každý z nás předem věděl, že koncert je vyprodaný, konečně na jevišti jsme viděli tu histérii, aplaus a lidi stojící na každém sedadle. Ten pocit je nepopsatelný.

Nikdy nezapomenu jak úžasný to byl dojem, nádherný ohlas finského publika.

Když koncert skončil, plakala jsem na jevišti radostí. Slzy štěstí, protože jsem ze sebe dala to nejlepší co jsem mohla, přestože mi bylo zle. Slzy štěstí, protože naše dlouhá tour byla zakončena jek nejlépe mohla a slzy štěstí kvůli největšímu uznání, jaké se může umělci dostat: potlesk a veselé obličeje.

V tom momentě jsem netušila, že zanedlouho budu plakat znovu.

Po koncertě mě kluci z kapely pozvali za jeviště, abych se k nim připojila a všichni jsme se objali. Bylo to stejné obětí jako to, které tradičně předcházelo každému našemu koncertu. Tato tradice nám zůstala, každý věřil, že napětí a rostoucí tlak vždy existuje do nějakého momentu.

Bezprostředně jsem k nim cítila hlasitý vděk, ale bez odpovědi.

Potom mi dali dopis a řekli, ať si jej přečtu následující den. Ten stejný dopis, terý je nyní veřejný.

Přečetla jsem jej a byla jsem v šoku.

Nevěděla jsem co říct, teď píši tyto řádky a stále nevím.

Z toho dopisu ctím velký hněv a stále mám z toho zmatené pocity, ale nechci tu zlobu opětovat ani zvětšovat. Soukromá sdělení by nikdy neměla být zveřejněna.

Vím, tento okamžik kdy jdeme proti sobě je velmi špatný pro všechny, včetně kluků z kapely.

Ačkoliv zde bylo tolik rozdílných možností a cest, aby vyjádřili co mi napsali v dopise, nedokážu porozumět cestě, kterou zvolili. Mrzí mě, že mě kluci podali tak zlou, ale nebu se ospravedlňovat za nic co o mě napsali.

Zmínili názory na mě a věci o mě, ale ve skutečnosti nařkli Marcela, mého muže, že jim zkřížil plány. On je muž, kterého miluji, můj přítel a největší podpora v minulých letech.

Byli jsme parta přátel téměř 9 let, zažili jsme dobré i zlé. Myslela jsem si že je znám, spletla jsem se.

Všechno co se stalo však není dost na to, abych v mých očích byli jen zlí.

Teď přišel čas zklidnit se a přemýšlet o tom všem.

Potřebuji si utřídit myšlenky a slibuji, že se brzy na veřejnost vrátím.

Oznámím tiskovou konferenci, kde prozradím své plány do budoucna. To ale neznamená, že ta konference by se měla stát nástrojem k útočení na kohokoliv, to nechci.

Krásná hudba, kterou jsme dohromady stvořili nebude pošlapána nedávnými událostmi.

Moc děkuji všem lidem kteří mě podporují v této zlé době. Má rodina, přátelé, kolegové a spousta fanoušků. Všechny vás mám ráda a věřím, že vás nezklamu.

Tarja